"Štěstí je jenom slovo. Lidé je často říkají, ale nikdo je ještě neviděl. Kromě mne."
"Vydržet všechno, necítit nic, ani vzpomínky ani bolest. Pak jsi svobodný, vysoko nad utrpením, nad slabostí lidí. Tvoje tělo zůstává tady... dole zbité, ale mysl jde nahoru. Moje ruka je studená, jako by v ní nebyl život."
Dramatizace románu Vladimíra Körnera se soustředí na otázku hledání štěstí u jednotlivých postav a na faktickou nemožnost jakéhokoli životního štěstí dosáhnout, vstoupí-li do hry fanatická oddanost jedinému postoji. Sledujeme příběh dvou mužů, kteří, každý z rozdílného důvodu, vstoupí do rytířského mnišského řádu. Armin a Ondřej jsou si v křižáckém řádu navzájem jedinými spojenci. Přesto mladší Ondřej začne asketickým životem trpět, řád navzdory hrozícímu trestu opustí a štěstí se rozhodne najít na rodném statku v náruči Lenory, vdovy po svém otci. Pro Armina je to naprosto nepřijatelné - křižákem jednou, křižákem provždy. Spásu je třeba hledat v nebi. Ondřej, narozdíl od něj, ještě spasen být může. Lenora hledá štěstí v životě naplněném láskou a rodinou. Armin se však rozhodne, že obětuje svou spásu a zničí Ondřejovo pozemské štěstí, aby nebylo nic, co Ondřeje táhne k zemi a jejím statkům. Zabije Lenoru, Ondřej jej pak nechá roztrhat psy. Po smrti Lenory a Armina Ondřejovi nezbývá nic. Nemůže zůstat na Vlkově ani odejít zpátky do řádu. V příběhu jsou zakódovány velmi silné a průzračné emoce vycházející z archetypální potřeby boje, lovu, obhospodařování půdy, primitivní či rozvinutá religiozity, potřeby lásky, doteku a sdílení. Emoce, které mají svou platnost ve středověku i v postmoderní době.
Po adaptaci Golema Gustava Meyrinka pokračuje Divadlo Company.cz Údolím včel v originálních dramatizacích, které se jeho tvůrcům zdají osobně apelující a současné.
Údolí včel na ČRO najdete zde.
Vladímir Körner
Narodil se v roce 1939 v Prostějově. Dětství prožil v Uhřičicích u Kojetína. Jeho otec za okupace vedl odbojovou organizaci a 7. května 1945 padl. V padesátých letech se učil sedlářem a podkovářem. Od roku 1954 studoval na Průmyslové škole filmové v Čimelicích. Po maturitě byl přijat na pražskou FAMU, kde studoval dramaturgii. Studia ukončil absolventským filmem Závory a prací nazvanou O motivaci a napětí. Již během studií působil ve Filmových studiích Barrandov: 1962-1970 jako dramaturg, 1970-1991 jako scenárista. Poté se stal spisovatelem z povolání.
Časopisecky debutoval v roce 1965 v Rudém právu, dále publikoval ve Filmu a době (v roce 1967 zde uveřejnil scénář k filmu Údolí včel). Na sklonku 60. let dále psal do Sešitů pro mladou literaturu, Plamene a Textů. Úryvek z románu Písečná kosa byl s titulem Bílé jeruzalémské zdi otištěn v sarajevském časopise Život (1969). Znovu začal s různými periodiky spolupracovat teprve od 80. let (Tvorba, Film a doba), po 1989 publikoval v Almanachu autorů (1991 zde otiskl prozaické zpracování televizního scénáře Psí kůže) a v deníku Telegraf.
Körner je autorem scénářů k následujícím celovečerním filmům: Čas jeřabin (1963, režie: M. Sobota, scénář spolu s V. Goldmannem), Deváté jméno (1963, režie J. Sequens, scénář spolu s V. Goldmannem), Pověst o stříbrné jedli (1973, režie F. Vláčil), Sázka na třináctku (1977, režie D. Klein, podle A. Wintra), Instrukce (1978, povídka z filmu Silnější než strach, režie A. Moskalyk), Kukačka v temném lese (1984, režie A. Moskalyk, podle prózy J. K. Slabého Děti s cedulkou), Chodník přes Dunaj (1989, režie M. Luther, scénář spolu s M. Puobišem a M. Lutherem), Stín kapradiny (1989, režie a spolupráce na scénáři F. Vláčil, podle J. Čapka).
Některé scénáře vznikly na základě vlastní prozaické předlohy: Adelheid (vydáno 1967, natočeno 1969, režie F. Vláčil), Cukrová bouda (1980, režie K. Kachyňa, podle prózy Zrození horského pramene vydané 1979), Zánik samoty Berhof (vydáno 1973, natočeno 1983, režie a spolupráce na scénáři J. Svoboda),.
Jiné naopak Körner knižně přepracoval: Místenka bez návratu (1964, režie M. Sobota a D. Klein, knižně Střepiny v trávě vydáno 1964), Údolí včel (1967, režie F. Vláčil, knižně 1975), , Kainovo znamení (1989, režie J. Majewski, pod názvem Život za podpis vydáno 1989), Krev zmizelého (2005, režie M. Cieslar, vydáno 2005).
Próza Psí kůže vznikla na základě stejnojmenné televizní hry (1985, režie A. Moskalyk) a kniha Lékař umírajícího času podle stejnojmenného slovenského televizního seriálu (1984, režie M. Luther, 1990 filmová podoba pod názvem Svědek umírajícího času). Pro Československu televizi napsal Vladimír Körner hry Královské usínání (1975, režie M. Poledňáková) a V podzimním dešti (1977, režie A. Procházková).
Celá řada filmů, na nichž V. Körner spolupracoval, byla oceněna na domácích i zahraničních filmových festivalech (Karlovy Vary, Cannes, Osaka, Monte Carlo atd.).V roce 2006 obdržel od ministra kultury ocenění Medaile Artis Bohemiae Amicis.
Ostatní prózy: Post bellum 1866 (1986 - obsahuje novely Post bellum a Svíbský les), Anděl milosrdenství (1988), Psí roky (1992), Smrt svatého Vojtěcha (1993), Oklamaný (1994), Odváté novely (1995), Kámen nářku (2002)
Sebrané spisy Vladimíra Körnera v současné době vycházejí v nakladatelství Dauphin.
Prameny
Slovník českých spisovatelů od roku 1945. Díl A – L, Praha 1995
Slovník českých spisovatelů, Praha 2000
www.wikipedia.cz
"My, členové řádu." Recenze Jiřího P. Kříže pro deník Právo
"Pouť rezignujícího na jih." Recenze Tomáše Hájka pro Divadelní noviny.
Rozhovor s režisérkou Evou Bergerovou pro ČRO najdete zde.
Údolí včel na ČRO najdete zde.
O Údolí včel od Vladimíra Justa.
"Stává se mi občas, že jsem temná jako Körner." Fejeton Divadelních novin.
