Zabydlené údolí

Můj říjnový maraton předznamenalo už koncem září Strašnické divadlo. Tamní Divadlo Company. cz, po magickém Golemovi, průzračně múzické a metafyzické Bílé vráně, zlověstně infantilním Popcornu či studiovém (anti) Faustovi (co titul, to dramaturgický nápad, někdy i objev) přišlo s něčím zdánlivě nehratelným – s dramatizací scénáře slavného Údolí včel. Film je spojován výhradně, a právem, s geniálním Františkem Vláčilem. Trochu se ovšem zapomíná, že na nadčasovém uměleckém poselství příběhu, dnes aktuálního stejně jako před lety, se významnou měrou podílel i scenárista a spisovatel Vladimír Körner. Inscenace Evy Bergerové, jež na reprízách zatím do posledního místa zaplňuje a zlidšťuje nehostinný velký sál, je toho jasným dokladem.

Nápadité je již scénografické pojednání a rozehrání prostoru (Milan David), kdy prázdné hlediště čtvercovitě ohraničuje jakési „orientální“ dřevěné molo či lávka, na němž, pod nímž a uprostřed něhož se odehraje vše podstatné: od narození, mládí a poté i drilu, který hlavní hrdina Ondřej (Jan Zadražil) prožívá na řádovém hradu, přes dramatický útěk ze svazující řehole až po nové nalezení pravého domova (symbolika včel) a prudké milostné štěstí s nevlastní matkou Lenorou (Ljuba Krbová). To vše je kontrapunkticky provázené zlověstným motivem pronásledování renegáta fanatickým řádovým rytířem Arminem (Jan Novotný).

Na adresu strašnických herců je třeba poznamenat, že hrát po Petru Čepkovi a Janu Kačerovi obě hlavní role hraničí s odvahou až sebevražednou. Naštěstí oba, jak nervní, spontánní, mladistvě naivní Zadražil, tak temný, intonačně i gesticky „goticky“ strohý, se sebeovládáním jakoby neustále zápasící Novotný, jsou sví a v nejmenším své slavné předobrazy nenapodobují. Se sebeovládáním, tentokrát erotického ženství, obdobně dlouho a marně zápolí Ljuba Krbová, jež svou Lenoru nakonec nechává rozkvést pozemským štěstím přesně ve chvíli, kdy se schyluje k tragédii. Její zavraždění je provedeno náznakově, ale o to divadelně účinněji: štěstí milenecké dvojice asketický rytíř Armin, teroristicky přesvědčený o své nadosobní pravdě, prostě neunese. Stejně decentně je rozehraná krutá pointa příběhu s puštěnými psy a rozsápáním rytíře. Příběh ideologicky zaslepené nenávisti a fanatismu, do jehož černobílých škatulek se bohužel vejde všechno jiné než obyčejný, pozemský a tedy i hříšný život, je i příběhem tvrdošíjné, o to však vzácnější věrnosti sobě samému a jednou daným slibům (rozporuplný fanatik pravdy Armin, rozsévající zlo ve jménu nejvyššího dobra, jakoby byl předobrazem mladého Verleho z Ibsenovy Divoké kachny).

Vše tu má neúprosný dramatický tah, umožňující prožít závěrečnou katarzi z neúhybného, neodvolatelně tragického vyústění. Inscenace, jež žel v prvé polovině občas povážlivě temporytmicky zadrhává a neobejde se – byť by klidně mohla! – bez některých statických a hluchých míst (litanické a uspávavé Arminovy motlitby, promluvy Komtura aj.), naštěstí s postupujícím časem nabírá na dynamice a tempo ji pak už nezadržitelně žene do strhujícího finále.

Více o inscenaci Údolí včel najdete zde.