V Údolí včel zápasí duše s tělem

Divadelní verze Údolí včel, kterou nyní uvádí pražský soubor Company.cz ve Strašnickém divadle, vychází ze stejnojmenné prózy Vladimíra Körnera, která vznikla na základě filmu Františka Vláčila. Dramatizátorka a režisérka Eva Bergerová příběh neaktualizuje, věrně se drží literární předlohy a vnímá ji převážně v rovině střetu životních postojů ústředních protihráčů.

Körnerův a Vláčilův snímek z roku 1967 doplatil na to, že je zrodile stínu rozmáchlé vančurovské balady Markéta Lazarová a že do kin dorazil v době všeobecného kvasu Pražského jara 1968. Nedávné vydání na DVD prokázalo, jak významnou pozici v kontextu české kinematografie Údolí včel zaujímá. I po letech ohromuje výtvarně vybroušenou vizi středověku, oduševnělým herectvím Petra Čepka a Jana Kačera, a navíc už od dob prvního uvedení provokuje k protichůdným interpretacím.

Konflikt dvou řádových rytířů bývá vnímán jako alegorie politického dogmatismu padesátých let, jindy jako útok proti katolické církvi. V obecnější rovině, jak o to usilují ve Strašnickém divadle, ho lze dešifrovat coby metaforu zápasu duše a těla či marného pokusu o dosažení pozemského štěstí.

Rozhlasová hra na divadle

Drama dvou řádových rytířů, z nichž jeden vyznává víru a odříkání, kdežto druhý se pokusí z křižáckého společenství prchnout na rodnou tvrz, rozehrává režisérka Bergerová s pouhou šesticí herců. Handicap strašnického sáli, nezcela vhodného pro divadelní produkce, řeší prohozením pozice diváka a herce, i když aktéři večera jsou díky tomu trochu ,,utopeni‘‘ v hloubce hlediště rámovaného ochozem.

V některých pasážích se blíží atmosféra rozhlasové hry.

Kultivované vyprávění

Jan Zadražil je v roli Ondřeje z Vlkova zcela jiný než Petr Čepek ve filmové verzi: nervní, vnitřně rozpolcený a zranitelný, ale také dětsky bezelstný a navzdory svéhlavosti bezbranný. Armin Jana Novotného vyzařuje duševní sílu a ve srovnání s filmem projevuje ve vztahu k Ondřejovi o stupeň více živočišnosti, čímž posiluje možnou homoerotickou motivaci svého jednání. Ljuba Krbová kreslí Arménovu nevlastní matku a pozdější manželku Leonoru v měkkých tonech, zatímco nestor českého divadla Jan Skopeček v trojroli vypravěče, Ondřejova otce a kontura překvapí sarkastických úšklebkem.

Divadelní Údolí včel není marný počin. Třebaže by neslo odvážnější režijní gesto, jako kultivované scénické převyprávění Körnerova textu obstojí.