Rozhovor s Vladimírem Körnerem

Sedmašedesátiletý Vladimír Körner působil v letech 1962 až 1991 jako dramaturg a scenárista v barrandovském filmovém studiu. Napsal řadu románů a novel, divadelní hru Huncléder - Psí kůže a spolupodílel se na filmových scénářích Kuře melancholik, Stín kapradiny, Zánk samoty Berhof či Cukrová bouda. Především jej však proslavily prózy Adelheid a Údolí včel (původně psaná jako scénář), které působivě zfilmoval František Vláčil. Je také autorem scénářů k filmům Kukačka v temném lese a Pramen života.

V roce 2005 měl premiéru snímek Milana Cieslara Krev zmizelého natočený podle Körnerova scénáře. Podle jeho textu vznikly i televizní seriály, například Lékař umírajícího času. Körner je držitelem několika cen a vyznamenání na filmových a televizních festivalech, mimo jiné Velké ceny na MF televizních filmů v Sapporu (Kukačka v temném lese, 1986), Prix Europa Berlín (Anděl milosrdenství, 1994) či Ceny Vladislava Vančury (2002). V říjnu 2006 dostal Státní cenu za literaturu, ocenění za ůvodní tvorbu.

Údolí včel, které svou formou i obsahem přímo vybízí k inscenování, se ještě v žádném divadle neuvádělo. Umíte si to nějak vysvětlit, proč ještě nikdo nepřevedl Údolí včel na jeviště? Nebo se někdo už o to pokoušel?
Prvotní formou byla filmová verze. Režisérka Eva Bergerová je první, kdo se odvážil převést toto téma na jeviště. Vyšla z knižního textu, který si přečetla dřív, než viděla film. Já jsem, co se týká divadla amatér, takže nepoznám, jestli literární text bude vůbec nosný pro dramatizaci. Ale vítám to, protože od natočení filmu už uběhlo čtyřicet let a od vydání knížky taky několik let. Takže, když si někdo vzpomene po tak dlouhé době, je to zajímavé.

Román Údolí včel jste napsal v roce 1975. Je to příběh ze 13. století, tedy dávná historie. Co je pro Vás v tomto příběhu to nejsilnější?
Já se tím tématem zabývám hodně. Daleko před Údolím včel jsem psal román Písečná kosa, který vyšel v roce 1970. Údolí včel jsem bral jako takový oddechový čas. Někdy je ale lepší, když místo velikého projektu vznikne malý tvar.

Jak to vlastně je s románem Údolí včel. Původně byl napsán jako příběh k filmu Františka Vláčila a potom teprve jste ho převedl do knižní podoby. Co Vás přimělo se vrátit ke stejnému námětu?
Film byl v roce 1967 a knížka v roce 1977. Mezitím bylo nešťastné uvedení v televizi, kde byl cenzurní zásah. Zcenzurovali konec, tak jsem se chtěl rehabilitovat alespoň literárním textem. Myslím, že román paní režisérku natolik inspiroval, že se pokousila o divadelní dramatizaci. Nevím ale, jestli literární věty budou dobré pro divadlo, v tomhle já nebudu soudcem.

Jak se liší filmová podoba od té knižní?
Paní režisérka film viděla, až když napsala dramatizaci podle románu, takže to je odvážný pokus. Myslím, že tu dramatickou story už čas prověřil. Pro mě to byla taková jednoduchá agitka, návod jak učinit člověka svatým i za cenu zločinu, jinak to asi nejde. Takže v jádru jsou stejné.

Těšíte se na uvedení Údolí včel na jeviště?
Nevím. Já to nepoznám, neodhadnu to. V divadle jsem absolutní amatér.

Celý život píšete historické povídky, novely, převážně s tragickým koncem. Je pro Vás historie inspirující?
Historie byla v té době záminka. U filmu nám dokonce vyčítali, že jsme dělali alegorii na rok 1968, návrat ke kremelským zdím, a že to je vlastně vítězství dogmatismu a fanatismu. Ale ten film byl napsaný a vznikl rok předtím. Myslím si, že je to jedna z výhod umění, předvídat tragické nebo špatné události předem.

Máte něco teď rozepsaného? Píšete něco nového? Na jaké téma?
Už jsem to dávno zabalil. Od roku 1995 nic nepíšu. Teď už jenom sklízím takové kyselé ovoce.

Děkuji za rozhovor
Petra Dankovičová, 5.dubna 2007