ROZHOVOR: Jan Novotný a Ivan Řezáč.

"Původně jsem měl připravené tři otázky a čekal na ně tři stručné odpovědi. Ale dlouholetí přátelé, skvělí herci, profesoři a nyní i moji kolegové Ivan Řezáč a Jan Novotný o divadle stručně mluvit prostě nemohou. Z připravené "ankety" pro měsíční program divadla se stalo zajímavé a inspirativní posezení na divadlením baru." Vojta Štěpánek.

Vojta Štěpánek: Jako herecký tandem jste k nezaplacení, ale režiséři se vás bojí, čím to je?
Ivan Řezáč : To je fáma.
Jan Novotný : To je fáma.
Řezáč: To asi řekl nějaký režisér.
Novotný: My jsme s nikým téměř nezkoušeli.
Štěpánek: Ale hráli jste spolu.
Novotný: Hráli jsme spolu i jsme spolu nacvičovali, ale ještě jsme spolu nezkoušeli.
Řezáč: Hráli jsme spolu hru Řekni větší lež a paní režisérka Šiktancová si nás pochvalovala. Hráli jsme spolu v dramatizaci Snídaně u Tiffanyho...
Novotný: Pak si nás pochvaloval Krobot ve Zpovědi dítěte svého věku...
Řezáč: ...v Národním divadle...
Štěpánek: Všichni si vás pochvalovali...
Řezáč: Ano...
Novotný: (mlčí...)
Štěpánek: Oba máte jakousi přirozenou autoritu, která nebudí ani tak strach, ale spíš úctu. A kombinace vašich dvou hereckých mozků je někdy silnější než ten jeden režijní...
Řezáč: Já jsem vždycky spolupráci s režisérem bral opravdu jako spolupráci. To pro mě znamená, že ten výsledný tvar je výsledkem práce všech lidí, kteří se toho účastní.
Novotný: Režisér má určitý náskok v té své přípravě a to pak musí to herecké myšlení provokovat. Pak teprve se v podstatě začíná něco dít...
Štěpánek: Je to v něčem pro vás výhoda, že máte na zkoušení jeden druhého? Pro mě je třeba v mnohém příjemné mít na zkoušení Jakuba Chromečka, spolužáka a dlouholetého kamaráda...
Novotný: Vždycky je dobré mít kolem sebe lidi, kteří se znají, kteří podobně myslí, chtějí splňovat podobná zadání. To je určitě výhoda. Člověk netouží po tom, aby si spolu lidi zahráli, ale aby společně mysleli a společnými silami se k tomu dobírali. Přes talent a přes myšlení. Přes myšlení tedy především.
Řezáč: Já se rád po letech setkám se spolužákem. A taky si myslím, že člověk by se měl pohybovat v tlupách, které nemá zmapované, aby měl pocit, že ví, co se děje kolem. Ne jenom v něm... A pak samozřejmě autor; protože Shakespeare vždycky provokuje herce k tomu, aby se takového zkoušení účastnil.
Novotný: Nikdy není zárukou dobrého představení dobrý autor. A Shakespeare je dokonalý. Stalo se z toho takové rčení, ale opravdu je dokonalý a teď jde o to, tu dokonalost z něj vydolovat. Pokud to jde. A při zkoušení netěžit sebe, ale autora.
Řezáč: I když je pravda, že Čechov a Shakespeare se nasazují ve chvíli, kdy je ta „tlupa“ sehraná a „sesmyšlená“.
Novotný: Ale to sesmyšlení může proběhnout přes toho už sesmyšleného autora, přes toho Shakespeara.
Řezáč: Tak tomu zase nerozumím já.
Novotný: Nečekat až budeme sesmyšlení, ale zkusme najít tu shodnou mysl při práci na Shakespearovi.
Řezáč: Pokud máš touhu se učit, ale doopravdy učit, tak to má smysl. Ale to má dneska kdo? Kdo je zvyklý se trápit a k něčemu se protrápit a při tom vědět, že se budeš trápit do padesáti a v pětašedesáti se ti podaří říct dobře pár vět. Celé je to pokus – omyl. A že když se jednou, náhodou, někdy něco povede, tak můžeš poděkovat, ale jinak to nic neznamená. Myslíte, že se dneska pětadvacetiletí kluci chtějí učit hrát divadlo? Když už v divadle jsou....? Proto nevznikají nové soubory...
Novotný: Třeba hádky v klubech o divadle nejsou už hodně let...
Řezáč: To lidi vstávají a odcházejí, když přijdeš a řekneš: „Já si myslím...“ A za idiota jsi ty. Ale zpátky k Caesarovi: Shakespeara musíš mít tak trochu vrozeného. Musíš mít vrozený patos a to není „prdel“. Je to opravdu vrozená záležitost. To není jen tak, mít v sobě romantismus, naivitu. To všechno to musí být součást tvojí osobnosti. Právo, pořádek a tyhle věci, i když je člověk pochopí a textem vysvětlí, poznáš, že v tom není znát ta posedlost. Jakoby to znovu chtělo toho Poláka (Grotowski, pozn.red.), co spolu začnou žít a osm hodin denně cvičit v naději, že se někam dostanou. Ale ta doba už je pryč. Herecká individualita totiž vychází z kolektivu. A ze školy se člověk někam prostě zarazil, Hradec, Cheb, Liberec a tam byli ti, na kteří jsme koukali a člověk to dostává do ucha, krade to samozřejmě a pak najednou si všimnete, že máte nějaké gesto, protože jste hrál dva roky s Frantou Němcem... A je to úplně přirozené. Herecký projev se skládá z mnoha věcí, informací a impulsů. A když jste tomu otevření, tak se to skládá lépe a rychleji, ale bez toho to nejde. Pokud se tedy nenarodíte jako génius. Takový je v divadle řád.
Novotný: Ten řád v divadle je hrozně moc důležitý. A patří k tomu i to, že po představení jsou herci v baru a nadávají si a křičí na sebe, dokud je někdo nevyhodí. To souvisí s tou touhou se něčemu dobrat.
Řezáč: Ano, divadlo je konflikt a to na život a na smrt. Musí v tom být srdce a emoce. A ono se to dneska nepožaduje.
Novotný: Mně na tom vadí, že se to ani neví, že taková věc, jako je tenhle řád, existuje. Kdyby se o něm vědělo a dělalo se podle tohoto řádu, i kdyby to dopadlo špatně, tak to nevadí tolik, jako když někdo tento řád nezná a dělá to bez něj. První krok je zjistit, že něco takového vůbec je. A pak se dá teprve jít a udělat něco pořádně. To je potom masakr. A v podstatě diváci jsou dneska vychovávaní tak, že tohle přestali potřebovat.
Řezáč: Dneska není srovnání. Všichni vymizeli. Nemůžete se dívat na Vosku, nemůžete se dívat na spousty lidí, nepotkáváte se s nimi. A teď hodně nadneseně říkám, že nás nenechají hrát tak, jak bychom chtěli, tak jak si představujeme, že by to mohlo být něco jako pokračování toho, jak se to dělalo dřív. My jsme to viděli, jak tihle lidé zkoušeli, jak to vznikalo, jak se jim to rodilo a jak to pak dopadlo a přirozeně jsme měli tu tendenci jít tou samou cestou. A velká hrůza některého divadla je, že je jedno, jestli se někde něco vyškrtá, přeskočí a podobně. A to ten Čechov a Shakespeare nesnesou, oni to nedovolí.

Vypnul se mi diktafon. Jeho digitální pameť byla plná...