Recenze Testosteronu z magazínu Týden

Testosteron polského dramatika Andrzeje Saramonowicze se u nás hraje už ve třech divadlech; po Opavě a Českých Budějovicích poprvé také v Praze: po hře sáhlo Strašnické divadlo, které ji uvedlo v režii svého kmenového herce Vojtěcha Štěpánka s Janem Novotným, Janem Zadražilem a Jaromírem Noskem v hlavních rolích. Diváci mohou znát i polský film, který podle divadelní předlohy režíroval sám dramatik. Jde o komedii, jež nešetří vulgárními výrazy (což se stalo zdrojem pohoršení mnohých diváků ve zmíněných regionálních divadlech) a která zobrazuje čistě mužský svět: na zmařené svatbě se sejde několik chlapů a při popíjení probírají život, hlavně ženy - trochu se u toho pohádají a trochu i pomlátí, ale nakonec to zapijí a je jim zas dobře: zkrátka "tohle byla nejlepší svatba, jakou jsem kdy zažil", řečeno se Stavrosem, jinak otcem, který právě neoženil syna, neboť mu nevěsta utekla od oltáře...

Ne zcela čistě dámskou jízdou, poněvadž je představení kontaminováno několika mužskými postavami, které by však šlo bez obtíží škrtnout, a tedy tak trochu opačným pólem Testosteronu, jsou Holky z kalendáře. Hrají se v Městských divadlech pražských, konkrétně na velké scéně divadla ABC. V režii ředitele divadla Ondřeje Zajíce s Danou Batulkovou, Veronikou Gajerovou či Lenkou Termerovou pozorujeme příběh usedlých žen z anglického venkova, pro něž se největším životním dobrodružstvím stane nafocení charitativního kalendáře aktů. Hru britského dramatika Tima Firtha uvádějí MDP v české divadelní premiéře, na světě je opět i stejnojmenný film. S Helen Mirrenovou a Julií Waltersovou ho natočil Nigel Cole a Tim Firth byl jedním z autorů scénáře.

Máme-li porovnávat oba kusy čistě po stránce divadelní, nelze než jednoznačně doporučit Testosteron a zatratit Holky z kalendáře. Testosteron je sice poměrně jednoduchá až schematická hra, oplývá však řadou vtipů a svižně napsaných dialogů. V přímočaré režii Vojtěcha Štěpánka dění odsýpá a po rozpačitém začátku sledujeme ve Strašnickém divadle přehlídku solidních hereckých výkonů, potencovaných evidentní energií a chutí. Pravda je, že ke konci už je kus trochu natahovaný a některé scénky zavánějí poněkud primitivním humorem, stále se ale držíme nad standardem toho, co lze v běžném pražském divadle určeném většinovému publiku vidět. Obvykle distingovaný Jan Novotný v protiúkolu otce, režisér Vojtěch Štěpánek jako muzikant a Jan Zadražil jako zrazený ženich stojí za vidění i potlesk. Ostatní zúčastnění s nimi vcelku drží krok. Diváci řvou smíchy po celou dobu a děkovačka je bouřlivá.

Holky z kalendáře mají zaděláno na problém už v textu, který je sentimentální tak, až z něj chtěné dojetí přímo ukapává, příběh je jednoduchoučký natolik, že by nestačil ani na půlvětou anekdotu a žerty se hojně šetřilo: navíc je autor do textu hry zřejmě psal přes cedník. V zásadě jediný důvod, proč hru uvést, byl ten, že jde o ansámblovku pro partu stárnoucích hereček: a takových materiálů, divadelní dramaturgové potvrdí, není nikdy dost. Podobně jako třeba nepříliš zdařilá hra o čtveřici přestárlých prostitutek Nejstarší řemeslo Pauly Vogel spoléhá na snad lechtivý námět, který však zůstává nevyužit. Zbytek doráží realizace. Asi nikdo nepokládá ředitele Městských divadel pražských Ondřeje Zajíce za režiséra z nejinvenčnějších, Holky však mají v ABC i řadu vyloženě řemeslných potíží: gagy a dialogy vyznívají do ztracena, inscenace nemá tempo, vleče se a v úhrnu trvá přes tři hodiny, přičemž přinejmenším v druhé půli vskutku není co hrát. O kultivovaném britském humoru nemůže být řeči - spíše přichází na řadu upachtěná česká trapnost. Což dovršují i scéna a kostýmy, které působí spíš jako dlouho neuklizená půda.

Potíž je i v herectví. Zatímco u Strašnického divadla jsme svědky nevídané jevištní energie a věrohodného pojetí postav se smyslem pro pointování vtipů, v ABC nastupuje opět rozbředlá bramboračka. Kromě Veroniky Gajerové působí všechny zúčastněné herečky unaveně, bez jiskry a bez energie a s výjimkou Lenky Termerové, která svou postavu puritánské učitelky ve výslužbě dokázala úspornými metodami trefně vykreslit, nás herečky jako Hana Doulová, Radka Fidlerová nebo Jitka Smutná s Danou Batulkovou častují přehráváním a sentimentálním útočením na slzné kanálky diváků (a divaček).

Zajímavé je ale srovnání obou původních textů - Testosteron, jak už řečeno výše, je napsaný zručně a v rukou solidního souboru z něj vzniká zábavná inscenace - o dramatické veledílo, bez nějž by se repertoár kvalitního divadla neobešel, však samozřejmě nejde. Přes některé vtipné postřehy referuje o mužích stereotypy ve stylu barevných magazínů pro každé z pohlaví, což dokládá na příkladech z vulgární podoby současné biologie: nezbývá než věřit, že se i kvůli sugestivním hercům a několika zapamatovatelným bonmotům neodnese někdo z diváků ve Strašnickém divadle domů i představu, že se dozvěděl něco o mužích - nebo o světě obecně.

Firthova hra o ženách pak v sobě nemá ani Saramonowiczův vtip a řemeslnou zručnost: nejlépe by bylo vzít si z ní snad jen základní zápletku a jinak ji celou napsat znovu. V pohledu na svět se však se Saramonowiczem Firth překvapivě shodne: zatímco v Testosteronu jsou muži zvířata, ovládaná pudy, která tráví čas sexem a hovory o sexu, za vydatného popíjení alkoholu (a občas se, pravda, porvou); Firthovy ženy se celý život nudí tak mocně, že i přednáška o dějinách brokolice nebo dialog o pletení či soutěž o nejlépe upečený dort je pro ně vítaným rozptýlením, neřkuli seberealizací. Ono jestli ta současná dramatika přeci jen nebude v krizi...

Více o inscenaci Testosteron je zde.