Recenze na Murlin Murlo z Lidových novin

Město Šipilovsk je blíže neurčená díra v Rusku. Má jednu fabriku – koksárnu, kde pracují všichni – lezou tam ráno a večer zpět jako krtci. Kromě matky titulní hrdinky, která trhá lístky v kině a je tudíž nóbl. Večer není doma, a tak má dcera Olga volné pole působnosti. Jenže to, co se nabízí, je celkem děs. Ve své letargii padne do sexuálního područí místního „šlahouna“, tupce a násilníka, který den co den mlátí svou ženu. Pak přichází do bytu nový nájemník Alexej, uťápnutý slušňák lekající se každého křiku. Pod vlivem prostředí se ale rychle adaptuje a stává se největší krysou ze všech.

To město je jak černá tlama, nelze ho opustit, ani v něm žít, ba ani přežívat. Co chvíli tu někdo řve o pomoc, ale nikoho to nezajímá. Dá se jen čekat na konec světa, který se ne a ne dostavit. Olga, jinak Murlin Murlo (Lenka Ouhrabková), touží uniknout z toho, co žije, stejně jako slavná Marilyn, ale čím dál víc zabředává do malérů a nepomáhá jí, ani když extaticky volá po Bohu. Uniknout chce i její sestra Ina (Ivana Wojtylová), která působí jako její cyničtější protějšek. Dramatik Nikolaj Koljada černý humor a absurditu ve svých hrách dobře odpozoroval z reality současného Ruska. Jeho hra Murlin Murlo by vlastně mohla být i parafrází na Čechovy Tři sestry. Tady jsou sice dvě, ale i ony touží do Moskvy, i když by se spokojily s Petrohradem, a nakonec ani ten Kursk by nebyl marný.

Koljadův výsměšný tón a schopnost kombinovat pokleslý styl se syrovým líčením skutečnosti vyhovují režiséru Michalu Langovi. Podařilo se mu úspěšně překonat i určitou schematičnost textu v jeho druhé části a celé inscenaci vtiskl posmutněle groteskní atmosféru. Zároveň se nebál co chvíli ji rozbít vstupy drastické komiky, kterými sice kráčí po velice tenké hraně, ale udrží se. Má totiž herečku, o niž tohle pojetí může doslova opřít. Je to skvělá Ivana Wojtylová jako Ina, která dokáže s nevídanou autenticitou vystihnout pro celou inscenaci určující směs naivity, primitiviní sprostoty i přímočaré mazanosti. Dusivá beznaděj a lidská bída Šílená a nešťastná bytost, kterou ztvárnila, vzbuzuje lítost i odpor, její vpád na jeviště se podobá ničivému tornádu, které vše nekompromisně zalehne. Wojtylová hraje vulgární Inu s odzbrojující samozřejmostí, v mnoha nuancích směšnosti i hlubokého zoufalství, které se dere na povrch a ona ho pokaždé s divokou razancí zase zarazí až na dno své duše. A když tančí? Je to trapné poskakování a ďábelská parodie na svůdnost. Její výkon má tolik propracovaných detailů – třeba když Alexej pateticky hřímá, jak se národ může obrodit pouze četbou velkých ruských autorů, zírá na něj s pootevřenými ústy a rádoby chápajícím pohledem zmalovaných očí, za čelem cosi marně šrotuje. I když je to všechno nesmírně komické, z jeviště se zároveň valí pocit dusivé beznaděje z lidské bídy, kterou nelze zrušit.

Lenka Ouhrabková (Olga) má ztíženou situací tím, že její postava střídá vypjaté polohy s dlouhými pasážemi, kdy jen zarputile mlčí. Ouhrabková však toto mlčení dokáže pokaždé zformovat do výmluvného duševní stavu, ať už je to bolest, zmatek či tichá zloba. A pak úžasně zachází s hlasem, něha a poddajnost se v minutě mění v řezavě tvrdý tón. Obě herečky se také výtečně doplňují. Mezi Koljadovy outsidery je důležitá i postava inženýra Alexe, který do Šipilovska přijel za prací. Obě ženy se k němu upnou, ale on zvlčí ještě víc než domorodci a už se ničím neliší od Michaila, kterého hraje v přesné stylizaci hulvátského blba Jiří Racek. Alexeje Jan Hofman sice pojal jako neurotického slabocha, ale má s tím občas potíže, neboť je to figura lehce schematická, což vlastně platí i pro vyústění děje.

Jenže režie tomuto moralizujícímu vyznění hodně zatnula tipec nápaditým aranžmá a spoustou originálních nápadů s odchody, příchody a absurdním obíháním hlavního dějiště – rozděleného bytu. Scénograf Milan David jej v řádu věci vybavil olezlým nábytkem, koberečky, dečkami, polštářky, harampádím všeho druhu, jednoduše stvořil „bordel na kolečkách“, který co chvíli své obyvatele pohltí.

Ve Strašnickém divadle jsou hodně divoké podmínky, ale Michal Lang svou energii neztratil a ještě k inscenaci složil výtečnou hudbu. Hlavně ale zůstal věren svému temně sarkastickému pohledu na současnost. A zoufalcům ze Šipilovska žádnou naději nedal, protože Bůh, po kterém Olga v závěru volá, odtamtud už dávno odešel.

Jana Machalická, Lidové noviny.

Více o inscenaci najdete zde.