Recenze DN na Údolí včel
11:43
Pouť rezignujícího na jih
Vážně míněná slova jsou v naší nevážné době vždy nějakým způsobem seriozně divadelní. Proto je nastudování dramatizace Údolí včel nejen průkopnickým, ale i dobrým dramaturgickým počinem. Repliky, z nichž se i ta sebeprostší vztahuje alespoň částečně k Bohu, násobí se v mračnech vláčilovských zámlk a vydechnutí.
Bezesporu nejsilnějším momentem hry (a dobrým režisérským tahem Evy Bergerové) je dlouhý, vášnivý monolog Armina von der Heide (Jan Novotný) u paty hlediště. Je to vlastně minuty dlouhá latinská modlitba do světla reflektoru, každý je ale stržen tím nevyjádřitelným příběhem řeči, veletokem hostirockého poznání - a chce v té chvíli být bratrem-křižákem, přestože nosit na plášti kříž je doživotním, neporušitelným, často nejobtížněji snesitelným závazkem. Hra ale směřuje k tomu, aby si ho divák vyložil jako prchavé poblouznění a zapomněl na něj. Ondřej z Vlkova totiž utíká z půstů a pokání mnicha-rytíře na hradě u chladného severního moře domů na jih, k včelám, žluti, medu, ženě. Současný divák nerozumí, proč ten člověk rezignuje; to, co možná Körner chápe jako vítězství nad temnotami, dnešek spíše pochopí jako nedůslednost, až zbabělost. Hru náhle přestává tlačit dopředu touha diváka identifikovat se s hrdinou, divák netuší, proč Ondřej z Vlkova jančí s Lenorou, když sahal po duchovním smyslu života.
Problém předkládané dramatizace Údolí včel je v tom, že pro naše nejniternější vzhlížení ztrácí vize rousseauovského šťastného divocha váhu. Možná, že si dramatizace měla z literární předlohy vybrat jen některé motivy a podstatně víc zdůraznit ideu, jež zní v jazyce latinském, že duch a tělo přece jen netvoří jednotu, duch je víc.
Tomáš Hájek, Divadelní noviny
