Občan na jevišti

Shakespearův Julius Caesar má rovných třicet pět postav, nepočítáme-li stráže, občany a senátory. Svědek světové premiéry, která se konala 21.září 1599 v Londýnském divadle The Globe, však na scéně nepočítal jen patnáct herců, některé menší role musel tedy autor spojit v jednu. Ještě tvrději postupovala režisérka Eva Bergerová, Julia Caesara v její režii a úpravě zahraje sedm lidí. Minulý týden její poprvé uvedlo Strašnické divadlo.

Škrty a redukce postav (například z dvanácti spiklenců Bergerová udělala jen čtyři) málokdy hranému textu prospěly. Zvýraznili jeho originální a symetrickou stavbu, která udivovala už Shakespearovy současníky. Nebylo (a není) totiž obvyklé, aby hra nešla jméno postavy, která se tu pouze mihne a ještě je první půlce zavražděna. a tady šla Bergerová o krok dál, v její inscenaci Caesar úplně chybí.- Zpřítomňuje jej pouze zvukový záznam a světlo. Přesto se živý a mrtvý diktátor nachází v jejím středu, okupuje totiž myšlenky jednajících hrdinů. Marka Bruta dokonce navštěvuje jako duch a nakonec vede jeho sebevražedný meč. Právě Brutův svár mezi ideálem, povinností a citem přátelství (herecky je ztvárnil Jan Novotný) tvoří psychologické jádro jinak politické hry.

Konkrétní otázky

Strašnická inscenace klade důraz na politiku, na proměny vztahů kolem moci, na skryté a zjevné záměry lidí, kteří o ni usilují. Shakespearova hra je o konci demokracie a počátku tyranie, o okamžiku změny, kdy jedna sorta vládců společenských hodnot střídá druhou. Autor v ní s použitím římských reálií analyzoval tehdejší politickou krizi v tudorovské Anglii.

Podobný byl i záměr strašnických inscenátorů. V materiálech k představení se dokonce píše, že divadlo uspořádalo několik dílen a diskusí na téma demokracie nejen v Česku, ale i na Slovensku a v Polsku (projekt podpořil Mezinárodní visegrádský fond) Eva Bergerová tvrzím, že se jedná o aktuální politické drama, ve kterém je postižen věčný dějinný paradox. Jenže tato slova zní trochu obecně a z představení není jasné, v čem vlastně aktuálnost hry spočívá (kromě toho, že moc je i den přitažlivá).

Nacházíme se v Česku, Evropě nebo Americe?

Kdo v dnešním světě zosobňuje idealistu Brutova formátu, který by obětoval nejlepšího přítele i sebe principům demokracie? Která garnitura vládců dnes končí, kdo se střídá? Kde hledat Antonia, který poštve Řím proti Caesarovým vrahům, aby z toho měl prospěch. Co vlastně pro nás znamená moc?

Nedořešených otázek je příliš mnoho, a to se odráží nejen v režijním přístupu k jednotlivým situacím, ale i v práci herců. Snad právě tato neujasněnost je důvodem, proč inscenace odvážně a přesně vykročí na cestu, ale těsně před svým vrcholem jakoby neví co dál. Přibližně do Caesarovy smrti herci přesně vědí, kdo jdou a o co jim jde, na jejich sevřené a precizní hře je to znát. po vraždě ale propuká chaos nejen v Římě. Tam kde by inscenace, měla nabrat čerstvý dech a intenzivně šplhat ke katarzi, se nit trhá, energie vytrácí. A to navzdory prudkým gestům a vyčerpávajícímu křiku, kterými herci snad dávají najevo svou bezradnost. Právě v této prodlevě jsou navíc vidět limity konvenčního divadla, kde se připouští slůvko ,,jako‘‘.

Současnost je v Juliu Caesarovi naznačena kostýmy, civilními gesty, skleničkami v rukou, hudbou. Ale v pojetí, které chce stavět na aktuálnosti, vnější atributy nestačí. Mělo vy se jít dál a hloub, anebo spíš blíž – až k člověku stojícímu na jevišti. I on je přece občanem. Stejně jako Brutus a jeho společníci žije dosud v demokratickém státě. Ohrožuje jej něco? Pokud by si autoři inscenace skutečně kladli tyto otázky, odpovědi na ně by jistě zasáhly publikum – občany v hledišti. Shakespearův a Bergerové text Julius Caesar tu sílu má, jen jí z něj dostat až úplně do konce.