Nemůžeš nic vidět, když máš zavřené oči. Recenze na Písečnou kosu

Eva Bergerová ve Strašnickém divadle žije třinácté století. Když se rozhodla přenést na jeviště Körnerovo Údolí včel, myslel jsem si, že se zbláznila. Vždyť to je látka, kterou František Vláčil ve filmu zpracoval ještě naléhavěji než Marketu Lazarovou!

Povedlo se, a pořád se hraje, kdybyste mi chtěli dát za pravdu. Přidala dalšího Vladimíra Körnera: Písečnou kosu z časů zápasu Poláků, Moravanů a Německých rytířů s mračnem mongolsko-tatarských kočovníků s nešťastnou bitvou u Legnice.

Z časů vášní krvavých

Někdejší strašnická Solidarita není vhodným prostorem pro davové scény, zato se v tom komunálními politiky těžce zkoušeném divadle daří duchovním tématům. Bergerová je umí jako u nás málokdo (Golem, Julius Caesar atd.).

Údolí včel postavila na Janu Novotném, Janu Zadražilovi, Janu Skopečkovi, Písečnou kosu na Novotného žácích, studentech šestého ročníku pražské konzervatoře, kompanii mimořádně dělné, talentované, soudržné.

Příběh Alwina ze Sovince, jeho otce Kuny z Olžic, kumpána a přítele Hanna a fatálních žen kolem nich (Amalberga, Lona, Mone) z rozhraní pohanství a křesťanství – nezapomínejme, že východní Prusové byli v té době ještě bezvěrci – i jejich pokora v řádu německých rytířů je ohraničena pátou, neúspěšnou křižáckou výpravou (1217 – 1229) a zmíněným fiaskem křesťanských vojsk u Legnice (1241).

Na té životní úsečce mladíci Alwin a Hanno dozrávají v muže, umí se kát za zděděné i vlastní hříchy v časech, kdy vášně byly ještě sytě krvavé. Nalézají odpuštění, a nakonec, oblečeni v rubáších pod brněním, stanou tváří v tvář jisté smrti proti tatarské přesile, aniž naleznou štěstí, které usilovně hledají. Smíření ale, a tedy volní.

Nemalý prostor je věnován údělu žen ve stínu pustošivých mužských hrátek. Chvála Anny Fišerové, Lenky Juroškové, Kamily Kikinčukové, Evženie Nízké, Natálie Řehořové a jejich mužských protějšků Jana Čtvrtníka, Jiřího Kocmana a Ondřeje Mataje.

Do Strašnic trefíte

Bergerová je obdařena čaromocí vypravit dramatizaci Körnerova románu na svět takřka biblickým jazykem. Dosahuje tak velké niternosti, naléhavosti sdělení.

Glosa nebyla by úplná bez zmínky o křehkém i valivě rockovém hudebním partu Karla Louly, Gabrielly Rothové, Létajícího koberce - a o výpravě: kontrast temnoty dávných věků s bělostnými kostýmy naděje Milana Davida. Ve strašnické skromnosti se dnes rodí velké divadlo, ne Na zábradlí a jinde, kde žijí na dluh nebo z tradice.