My, členové řádu

Štěstí je jenom slovo. Lidi často říkají, ale nikdo je ještě neviděl. Kromě mne v Údolí včel.

Evě Bergerové a jejímu divadlu Company.cz ve Strašnickém divadle, o němž mnozí kolegové taky kritici dosud nevědí, že už tři roky je, se v budově bývalé Solidarity nebývale daří. Dokázala to i poslední premiérou sezóny, již je závratné téma – Údolí včel Vladimíra Körnera.

Prózu stejného jména, jednu z oněch znamenitých, které Körner napsal, zná poměrně málo čtenářů. Ví se, že vlastně vznikla až po realizaci spisovatelova scénáře k Údolí včel Františka Vláčila (1967). Ano, onoho filmu, který následoval Marketu Lazarovou – a v mnoha směrech (sevřenost příběhu, méně symbolů a obrazového kouzlení) ji také překonal.

Podobně jako Lazar Marketu zasvětil otec, pán z Vlkova, syna Ondřeje bohu. Zatímco anděla k vzepření otcovské vůli donutí život, Ondřej se vzbouří proti fanatismu spojenému s pravidly křižáckého řádu sám. Soukolí slepé víry je ovšem tvrdé. Pro záchranu duše je ochoten řadový bratr Armin i vraždit. Ondřejova vůle žít se mění v med, který chutná jako slzy.

Bergerová na scéně Milana Davida jedinečně evokuje impresivní atmosféru příběhu, povyšujícího chuť vžít a tvořit na povinnost ve jménu kříže ničit.

Konflikt těží z konfrontace: přísného, víře oddaného a v jejím jménu tvrdého Armina ve fatálním projevu Jana Novotného. Spaluje ho chladná láska. Proti němu se staví jeho řádový bratr Ondřej v herecky kontrastním pojetí Jana Zadražila: fanfarónský, rozjívená, takřka současný mladík: smír staví nad krev, rozum na zaslepenou víru. Žít se má na zemi, nikoli až v ráji.

Postavy Lenory (Ljuba Krbová), Otce (Jan Skopeček) a figury modelované Kryštofem Nohýnkem a Jiřím Rackem základní rozměr apelu Údolí včel stvrzují. Inscenace má styl, duchovní rozměr, obstojí i vedle filmu (Čepek, Kačer, Galatíková atd.). A to už je vyznamenání hodné tipu na inscenaci roku.