"JSEM VINNETOU"

Když jsem ve svých čtyřech letech ulehal s kalhotama u kotníků na studené lehátko obvodní lékařky, abych dostal injekci do zadnice (bůh ví proti čemu, na co a proč), byl jsem soustředěný, velmi klidný a když bylo po všem, maminka i lékařka i sestřička (věkem babičky) mě obdivně oslavovaly, že jsem vůbec nebrečel a že jsem statečný. Natáhl jsem si gatě a řekl: "Jsem Vinnetou!"

Vinnetou byl mým první životním hrdinou. Přestože se mi kniha o něm dostala do rukou dávno po mém pichlavém zážitku, měl jsem vždycky jasno, kdo je Vinnetou, co je to western, jak vypadá divoký západ, kdo je Old Shatterhand, co je to pokrevní bratrství a že někde kousíček vedle Stříbrného jezera je jeskyně, co v ní sedí starý indián (tváří se zaraženě a uraženě - to asi proto, že ho místo dovádění v prérii a lovení bisonů posadili do jeskyně a mapku k němu roztrhli a dali bělochům), co má ruku na jakémsi splachovátku, které spláchne všechno zlato (a bělochy) do hluboké jímky. To všechno jsem věděl, dřív než jsem věděl, kdo je to Karel May. Od malinka jsem sledoval všechny ty slavné, velké filmy o Vinnetouovi...

Dnes, s odstupem, jsou pro mě a věřím, že nejen pro mě, tyhle filmy (a jen z nostalgie neříkám, že jsou blbé) trochu legrační... Co se může stát, když v šedesátých letech vyrazí Němci točit western do Chorvatska a na skupinovou roli "Indiánský lid" najmou hrstku lemplovitě vyhlížejících Rumunů? Tehdy to tak nějak dávalo smysl (asi hlavně ekonomicky), ale dnes by to asi neprošlo (nebo prošlo, ale dopadlo by to jako americko/český film Libuše). A co bylo dříve skvělé zestárlo a dnes to stačí... dětem to nevadí, ty nehodnotí, jak to celé působí, děti se chtějí hlavně bavit a Vinnetou bavil a bavit bude. Ale až budou starší a film si někdy pustí, třeba v něm uvidí to, co jsem v něm najednou viděl já - nepatřičnou, místy dokonale parodizující přehlídku filmových nepatřičností - namátkou - v jednom z filmů je slavná honička na kanojích - Old Shatterhand má v té své díru a pak je rvačka pod vodou - a pak je záběr, kdy Vinnetou vystupuje z kanoe, něco říká a za ním jsou rumunští statisté hrající indiánský šum a jeden znich, z pohledu diváka zcela vpravo, si zcela nezúčastněně hraje s rekvizitou luku a šípu; chtěl mít luk napnutý a asi s ním zlověstně trčet, ale nestihnul si to připravit do začátku klapky a tak se teď, v záběru, snaží s roztomilou hloupostí (je mu asi 16) luk napnout... a nejde mu to... a takových věcí jsou v každém filmu desítky, stačí si jich všimnout.

A tento Vinnetou je můj Vinnetou, tento Vinnetou je ten Vinnetou, kterým jsem byl, když mě svlíkli a píchli do zadku, tenhle Vinnetou je stejně tak dobrodružný, jako legrační, tenhle Vinnetou ve mně zrál a díky tomu, že jsem cestou svého zrání propadl úžasně pitomým, geniálně blbým komediím typu Žhavé výstřely a Nebezpečná střela, ve mně Vinnetou dozrál v cosi mýtického, při tom paradoxně velice komického. V něco hluboce romantického a přesto poťouchlého... a proto jsem svého Vinnetoua napsal tak, jak jsem ho napsal.

Tak jako film Vinnetou v mnohém podává zprávu o své době, tak i naše inscenace podává zprávu o době současné, ale i o mé generaci a jejím vztahu ke svým dětským hrdinům.

Vojtěch Štěpánek, režisér a autor

Více o inscenaci si přečtěte zde.