Důvodem divadla je divák

Papež Benedikt XVI ve své nástupní řeči řekl, že největším nebezpečím lidstva je relativizování. Nekonečná svoboda přetřásat známé hodnoty vede k změně systému skladby hodnot; neskládají se do žebříčku, ale kladou na přímku, kde jsou si všechny rovny. Posláním duchovních, morálních a společenských autorit, tedy i umělců, je tyto hodnoty vážit, tlumočit světu v rozličných formách uměleckých disciplín. Obáváme se ale, že samo umění se, stejně jako příliš mnoho dalších hodnot, ocitlo na nekonečné přímce společenských hodnot. Zeptáte-li se svého souseda, náhodného kolemjdoucího či osoby pověřené vaší radnicí správou kultury ve vaší čtvrti, jestli je pro život člověka důležitější umění nebo kryté parkoviště u nákupního centra, co vám odpoví? A odpoví bez váhání?

Umění je zrelativizováno. Množstvím nekvalitní zábavy, příliš hlubokou mezerou mezi současností a obdobím naší velké umělecké tradice, mísením profesionálů s amatéry, nesrozumitelností domácí umělecké scény, nejasnou sebereflexí umělců a tím pádem i neschopností diváka se v současné nesourodé nabídce zorientovat. Umění přišlo o své hranice. Ztratilo konkurenceschopnost, protože namísto boje konkurenčního začal boj o vlastní místo na slunci, boj o přežití.

Tomáš Baťa řekl, že není hospodářské krize bez krize morální. Čili: Kdyby nebylo krize morální, nebyla by ani krize hospodářská, krize nedávno otřásla celým světem. Období hospodářské krize bylo dobrou příležitostí klást si důležité otázky. Bohužel - nestalo se. Tolik nutná morální obroda občanské společnosti nenastala a zatímco krize financí jak přišla tak odešla, krize společensko kulturní zůstala.

My, tvůrci Strašnického divadla, ve společnost věříme. Věříme ve své diváky, věříme v jejich schopnost rozlišit, co je dobré a co není. Kvalita se odhalí sama svým universálním pozitivním působením. Jsme neochvějně přesvědčeni ve schopnosti umění tříbit lidské myšlení a cítění. Jsme připraveni umění bránit a milimetrovými krůčky jej člověku přibližovat. S jídlem roste chuť a my chceme vytvořit hlad po umění, chceme hladové diváky, kterým po dobrém jídle roste i chuťová vytříbenost.

Strašnické divadlo místem setkávání výrazných uměleckých osobností, které soucítí nutnost navrácení umění jeho pevné mantinely. Umělce do Strašnic stále vede silný vnitřní neklid. Jsou přesvědčeni, že zde existují podmínky k ve své podstatě velice intimnímu procesu skutečné umělecké tvorby. Umělci se zde vzájemně inspirují a jeden s druhým umělecky a lidsky roste. A vše se odehrává s jediným cílem: přenést tuto energii na diváka, protože divák je střed našeho vesmíru, divák je naše motivace, divák je naše příčina a divák je náš důvod.