Derniéra Kosmické snídaně

Pár slov režisérky Evy Bergerové

"Nebuď smutný a sněz tu oblohu."

Když si Milan Kačmarčík přečetl tuto hru, napsal mi sms: „Nerozumím, nechápu, ale věřím režisérovi“. Eva Režnarová na to řekla. „ Neboj, on to pochopí.“ S touto inscenací přišel taky Jirka Racek a Honza Zadražil, které přivedl jeden z zakládajících kamenů - Kryštof Nohýnek. Petra Doležalová byla studentkou Evy. A Ljuba Krbová, ta už tady byla.

No, po premiéře tomu nikdo nerozumněl víc, ale o to nešlo. Šlo o to, udělat si hezké jaro. To se asi podařilo. Jediný šok ze zkoušení byl, když jsme jednou večer přišli do divadla, a tam v sále, se svítilo, blikalo, igelitovalo a stříbrně sprejovalo všechno - od plastikového rypadla, přes retrofén, vánočních ozdob, zábradlí, schodů, až po výtvarníka scény Milana Davida, který v tvůrčím zápalu tvořil. Jinak to opravdu bylo poklidné zkoušení. Kostýmy také nebyly problematické. Cokoli, co bylo doma a vypadalo, že nelze již v tom vyjíti ven /protože jste ještě nebyli vystřeleni do kosmu/ se přineslo a Kačka Hájková to nastříkala na stříbrno. Jednou se k tomu přilepil i Jirka. Petr Piňos dodal muziku, kterou zvukař nevěděl kdy má pouštět, ani jak hlasitě a jak vlastně má být dlouhá. To neví doteď.

A tak vznikla inscenace, která má pauzu tam, kde vetšina jiných končí: v momentu sebevraždy hlavního hrdiny. Ale smrt, to nic není, to co je po ní, to je teprve. Jak říká Nebřenský: „život po životě už vcelku zvládáme, ale co potom? Tak bacha na tu věc, co tak divně bliká.“ Nebo tak nějak....

Jestli někomu tento text připadal nesouvislý, nic si z toho nedělejte. Těšte se na Děfčátko s velkou hlavou.

Eva Bergerová, režisérka.

Více o inscenaci se dozvíte zde.